Jako rakousko-uherský voják byl odvelen na srbskou frontu a byl zajat po dobytí Valjeva srbskou armádou v prosinci 1914. V roce následujícím absolvoval onu strašlivou zajateckou anabázi ze Srbska přes Albánii až do tehdejší Valony (Vlorè), cestu lodí na Asinaru a pobyt ve zdejším zajateckém táboře a poté cestu do Francie a pobyt v několika tamějších táborech. Do sboru českých dobrovolníků legionářů vstoupil ještě před jeho oficiálním povolením podáním žádosti 4. 10. 1917 v táboře v Carpentras, od 12. března 1918 byl ve výcviku, poté přesunut na frontu, účastnil se bojů u Vouziers a Terronu. Část výcviku absolvoval jako vojín u 21. pěšího pluku, poté byl přeřazen k 22. pěšímu pluku. Demobilizován byl 10. května 1919. Vrátil se ke svému občanskému povolání v Planografii v Krakovské ulici na Novém Městě v Praze, zásahů legií na obranu mladé republiky v roce 1919 se již neúčastnil.
V průběhu zajetí si Jaroslav Janda vedl podrobné deníkové zápisky s uvedením dat a zejména s podrobným časovým popisem pochodu zajatců přes Albánii do přístavu Vlorè. Ty se mu však v době jeho působení na frontě ve Francii ztratily. V roce 1934 dostal darem dva prázdné vázané sešity, vrátil se tedy k myšlence své zážitky popsat a 1. listopadu téhož roku se dal do práce. Paměť již mohla tehdy padesátiletého muže trochu šálit, zdůrazňoval však, že přes možné drobné nepřesnosti v uváděných datech jednotlivých událostí bude psát jen o tom, co skutečně prožil. Zápisky dokončil po dvou měsících práce na Silvestra téhož roku. V březnu 1962 ve věku již více než 78 let paměti znovu pročetl, s úrovní vlastního literárního zpracování projevil velkou nespokojenost, ale přes několik poznámek a dodatků (např. zařazení úryvků z knihy francouzského spisovatele H. Barbusse „Oheň“) již podstatné změny patrně z důvodu zhoršující se paměti neprovedl.
V červenci 2014 uplyne sto let od vypuknutí 1. světové války, ale již 1. ledna 2014 vzpomene naše rodina 130. výročí narození našeho dědy. Proto jsem se rozhodla dědečkovy zápisky opublikovat v elektronické podobě; jejich vydáním bych chtěla splatit dědovi dluh za jeho lásku a obětavost v době mého raného dětství. Níže uvádím výňatky.
Mobilizace a cesta na frontu
V neděli 26. července 1914 byla vyhlášena částečná mobilizace. Do 24 hodin se měli všichni příslušníci vojenských těles uvedených na plakátech vylepovaných na veřejných místech hlásiti u svých útvarů. Můj oddíl však nikde uveden nebyl, asi v souvislosti s tím, že z Prahy je do Mostaru v Hercegovině, kam jsem patřil, dosti daleko. Až v úterý ráno 28. července jsem se tedy šel hlásiti na vojenské velitelství na Karlovo náměstí na Novém Městě. Upozorňoval jsem, že patřím do Mostaru k saniterákům. Šikovatel ve službě mi odebral vojenskou knížku, odešel do kanceláře, za chvíli vyšel a prý, abych už tam zůstal. Ven už mě stráže nechtěly pustit, třebaže jsem prohlásil, že se musím na vojnu připravit a rozloučit se s domovem. Později jsem se ale přece jen dostal ven a za to už jsem tam nevlezl, jen skrze plot jsem se vyptával známých, co jsem s nimi v aktivu sloužil, kam jsem přidělen, a tak jsem to dělal přes týden, dokud nás neoblékli do mundúru a nenastoupili jsme službu v Albrechtských kasárnách na Smíchově. Mobilizace šla u našeho útvaru velice špatně, jako by to byla již předzvěst pozdějších potíží a nesrovnalostí. Speditér, který nám měl přivézt ze skladiště vojenskou muntúru a výzbroj, ji celý týden vozil po Praze. Rozkazy se neustále měnily, kočí se závozníkem a nákladem se řídili dle těchto rozporuplných příkazů a z Karlova náměstí vezli vše do Albrechtských kasáren, do Karlína na Invalidovnu, poté na Vyšehrad a nakonec opět na Smíchov. Mezitím pilně v červencovém vedru zavlažovali svá hrdla a tak jim týden pěkně uplynul. Asi za 14 dnů po vypuknutí války si náš kadet Manda povšiml, že k jeho útvaru nepatřím, ale při pražském sanitním oddílu R.S.t. 3/8 (ReserveSanitatsAbteilung Nro. 3/8 Korps) si mě přece jen ponechali.
V noci ze 14. na 15. srpna jsem spal v kasárnách oblečen, měl jsem službu jako „tagskaprál“. Ve tři hodiny ráno byl vyhlášen „tagwach“ (budíček) a již ve čtyři jsme táhli o síle 12 sanitních oddílů po 60 mužích středem Prahy na nádraží císaře Franze Josefa. Náš oddíl měl hornistu, kterému chyběly přední zuby a ani neuměl troubit, to mu však nebránilo, aby ve všech ulicích nevzbouřil spící obyvatele, kteří udiveně vystrkovali hlavy z oken. Na nádraží jsem se rozloučil se sestrou Marií, asi dvě hodiny jsme tam čekali a dostali letáky s písničkami na cestu. První naše štace byla v Benešově, kde čtyřem našim vojákům, toužícím se ještě osvěžit českým pivem, ujel vlak. Poté jsme dojeli do Vídně, a když nás v noci přetáhli na jižní nádraží a jelo se dále k jihu, pochopili jsme, že jedeme na srbskou frontu.
Na srbské frontě a v zajetí
Přes Záhřeb, Sisak a Sávský Brod, Vinkovci, Guňu na levém břehu Sávy a Brčku na pravém, kde přišel rozkaz „všechno ven“ a dostali jsme první „saniteráckou“ práci. Vykládali jsme dlouhatánský vlak plný pušečné munice, prý tam bylo 16 milionů patron. Z vysokého náspu jsme nosili bedny do příkopu a do strouhy, ze strouhy zase nahoru na louku a tam jsme bedny skládali do kubíků. Po ukončení práce jakýsi oficír prohlásil, že je vše špatně. A tak jsme to překládali podle šňůry do řad a do vodováhy až do tmy. Byla to pak ohromná pyramida.
V Brčce jsme se usídlili v turecké škole a dostali k ošetření první raněné, jichž však denně mnohonásobně přibývalo. Všichni měli oči „na vrch hlavy“, byli vyděšeni a vyprávěli s hrůzou o šrapnelech, o tom, jak Srbi umějí dobře střílet. Vyfasovali jsme 30 vozů s koňmi, kočí byli místní sedláci, mobilizovaní na počátku války. Ti se zpočátku domnívali, že byli povoláni k jednorázové práci, když poznali, že s námi mají být natrvalo, dosti se jim to zajídalo. A tak se stalo, že starý táta vystřídal syna – hospodáře, dítě tátu a postupně místo zdravých silných sedláků kočírovali naše povozy děti a starci. Náš oddíl na počátku války s bohatými zásobami slamníků, dek a ložního prádla, potravin a nádobí vyjel k frontě. V době příprav přechodu přes řeku Drinu, tvořící hranici mezi Bosnou a Srbskem, jsme dle rozkazu stavěli feldšpitál ze stromů a větví, ovšem jen proti slunci, ale nikoli proti dešti. Tenkrát nepršelo, a žádný na to nepřišel, že by mohlo. První ranění byli srbští vojáci. Také jsme měli polní mši s kázáním, na niž muselo všechno kolem lágrující a na útok se připravující vojsko. Feldkurát Gabriel si to pak od pánů důstojníků „vypil“, morálku mužstva nijak nepozvedl. Kázal totiž, že se nalézáme ve velikém nebezpečí, každou chvíli může zaznít povel: Zachraň se, kdo můžeš, nepřítel je tu!
Jako četař jsem často některý čas i denně jezdil ke korpskomandu k „abfertigungu“ pro rozkazy, s hlášením, pro polní poštu atd. do vzdálenosti 15-20 km podle toho, kde jsme lágrovali. Jezdil jsem vozem podobným bryčce bez pér, místo sedadla jsem měl jen otep sena. K tomu zničené cesty, tak jsem vždy přijel pozdě večer celý rozmlácen a roztřesen. Jednou večer přijedu, a hned Macák na mě: „Počkej, zugsfíro, ty budeš zavřenej, ukrad´ jsi oficírům uherský salám!“ Myslel jsem, to bude nějaká legrace. Ale všichni mi vážně potvrdili, že v noci někdo ukradl důstojníkům salám, podobný salámu mému, a ten byl úředně zabaven. Druhý den jsem ho však dostal zpět, jen dvě kolečka odříznutá. Profesor Pelnář, náš lékař, si totiž všiml, že konec mého salámu je příliš suchý a starý. Odkrojili dvě kolečka a zkoumali, zda za dvanáct hodin konec takto okorá. To se nestalo, a tak se přesvědčili, že není jejich, neboť z něho jedli večer předtím, než jim byl ukraden.
Po krásných teplých dnech nastal v říjnu 1914 déšť a my neměli nic nad sebou. Po prvním dešti stekl z našich plachet škrob a byly jak řešeta. Na poli u Suljin-Háruň se nacházela hlavní armádní zásobárna. Po navezení mouky začali pekaři v pojízdných pekárnách péci komisárek, ale déšť většinu pytlů mouky brzo úplně poničil. Srbi naplnili lodní mlýny kamením a pustili je po rozvodněné Drině. Mlýny všechny našimi pionéry postavené pontonové a bárkové mosty pobořily a vše uplavalo. Pionérům nezůstalo nic než prázdné podvozky. Nato Srbi zaútočili a v těch zmatcích na ústupu se mnoho lidí utopilo v řece.
Ve Zvorníku jsme denně ošetřovali několik stovek nově přivážených raněných. Nemocnici jsme zřídili v kasárnách, ranění leželi na podlaze ve všech barácích i kolem baráků venku. Kuchaři ve dne v noci vařili, při tom si sami museli zabíjeti živé voly, ostatní roznášeli jídlo, těžce raněné jsme snášeli z vozů atd. Já měl navíc za úkol shánět chleba od místních pekařů. Pracovali jsme týden ve dne v noci. Přicházely rozkazy posílat naše lidi do fronty sbírat raněné. Trény s raněnými stály pak ve velikém lijáku na dvoře, lehce raněné jsme vynášeli z baráku na déšť a těžce raněné se snažili umístit vevnitř. Jakmile se nám podařilo vše uspořádat, přišel rozkaz k ústupu do Tuzly a poté do Sapny.
Poté na počátku listopadu rakouská armáda zaútočila, překročila Drinu a my jsme se po mnoha peripetiích se zapadlými vozy usadili v Kamenici v soudní budově. V celém městečku ve všech domech i skladištích samí ranění, asi půldruhého tisíce. Mimo toho asi 600 zajatých Srbů, které jsme též krmili a hlídali. Ranění byli do našeho příchodu úplně bez pomoci, rány si balili do listů ze soudních knih a protokolů, inkoust se jim vpil do ran, nedalo se to ničím očistit. Z toho byly četné otravy krve, mnoho případů tetanu. Z počátku tam byl jeden lékař (byl brzy odvelen jinam), s tím jsem chodil po domech a odebírali jsme nemocným moč do prázdných dělových mosazných patron od šrapnelů. Zásoby jsme brzo vyčerpali, a tak se dělaly nájezdy do opuštěných vesnic a rekvíroval se dobytek, krávy i prasata, aby bylo co vařit. Pánům důstojníkům jsme naopak zrekvírovali bednu od Červeného kříže s potravinami pro raněné, kterou ukrývali ve skladišti.
20. listopadu jsem dostal rozkaz jet do 17 km vzdáleného Valjeva, po vyřízení záležitostí na korpskomandu č. 15 jsem měl nakoupit zásoby a přivézt poštu. Ty scény po cestě byly strašné, uvázlá auta, mrtvoly lidí v blátě ležící, mezi nimi i jedna žena, mrtvoly mladých vodičů oslů a koní, desítky zvířat. Jelo se přes všechno, koni přes krk jedním kolem, žádný to neporučil odklidit. Vůbec trény a jejich důstojníci, ti prohrávali válku svou nedbalostí a hloupostí. Srbové na ústupu za sebou ničili telegrafní tyče a dráty se válely po silnici. Takový etapový trén (měl až 150 vozů, vpředu dva důstojníky a četaře a kaprála na koních) vjel do drátů, koně se do nich zapletli, celý trén zůstal stát. Řidič vozu slezl, koně vypletl, přejel, ale drát zůstal na silnici. Nezapletl-li se druhý, jistě to byl buď třetí či čtvrtý pár koní; a pak se procedura opakovala. Tak to šlo dobře celý měsíc a „osvícené“ důstojníky od trénu ani nenapadlo, že by ten drát prostě mohli dát z cesty odstranit.
Do Valjeva jsme se na příkaz korpskomanda přestěhovali na Mikuláše a doufali jsme, že po opravě úzkokolejky do Mladenovace a dráhy do Bělehradu budeme moci posílat raněné do Rakouska, a do Srbska budou přicházet zásoby a munice. Když jsem dle rozkazu dovedl feláka Glovackiho ke korpskomandu, aby nás ohlásil, k našemu překvapení se již šikovalo na ulici téměř připraveno k odchodu. Stála tam kavalerie co ochrana, dále všechny kanceláře v bednách a na koních, a všechen personál, kterého bylo hojně, generálové, štábní oficíři atd. Dráty od telefonů ustříhané, už jsem začal věřit, že zase poběžíme. Ale náš abteilung byl určen zůstat u raněných, ve městě jsme zažili dělostřeleckou bitvu a upadli do srbského zajetí. Předtím jsme se po útěku maďarských saniteráků museli ujmout špitálu v budově místního gymnasia, 30 našich lidí na 3 000 raněných v nemocnici, v domech, školách a hotelích.
Ranění nebyli dlouho převazováni, v obvazech plno vší, někteří měli už otravu. Dr. Milota a dr. Schwarz pracovali od časného rána dlouho do noci pouze na amputacích. Kadeta Mandu jsme přivezli nemocného, měl skvrnitý tyfus. První z našeho oddílu také zemřel, šli jsme mu na pohřeb všichni, ve dvojstupu se šavlemi. Na hrob jsme mu dali kříž, byl pochován v rakvi a sám. Ve sklepě gymnasia stále přibývalo mrtvol. Nakládali jsme je na vůz vojenské lékárny a převáželi na hřbitov, kde byly ukládány do šachet po 25. Naše pohřbívání vypadalo však nejslušněji, hůře byli pohřbíváni z jiných nemocnic, vezeni na malých srbských mizerných vozech, po cestě spadla hlava nebo noha a brousila se o kolo. Od rána do večera se jezdilo a dlouho jsme nestačili mrtvé odvážet, zvláště když naplno vypukly epidemie.
15. ledna 1915 jsem cítil, že mnou lomcuje zimnice, měřím si teplotu a mám 39.2 horečky. Mnozí z našich už leželi nemocní, do té doby zemřeli tři, tak jsem si řekl, snad také půjdeš do neznáma. Chtěl jsem, aby po mně zbyla fotografie, dal jsem se tedy vyfotografovat. Zaplatil jsem předem, že si pro obrázky pošlu. Napsal jsem adresy domů bratrovi a sestrám a požádal jsem kamarády, aby mně vyzvedli fota a poslali je na příslušné adresy. Pak jsem ulehl. Tu noc jsem měl jistě přes 40 stupňů horečky, ve všech kostech bolest, jako bych v nich měl žhavé olovo, a pak jsem nic o sobě nevěděl. Proti horečce mi dávali ledové obklady, blouznil jsem, slyšel otřesy země, chvějící se pod tíhou na frontu tažených dalekonosných srbských děl. Po dvou týdnech jsem se začal uzdravovat, zatímco jiní kolem mě mřeli. Mezi nimi můj dobrý kamarád Josef Falout.
Pak přicházely dopisy na vojáky, kteří však už zemřeli. Příbuzní doma nemohli o svém blízkém nic zvědět, psali adresu na nás všechny zajatce: Váleční zajatci ve Valjevu. Prosili nás, abychom jim napsali pravdu, aby alespoň věděli jistě, kde zemřel. Posílal jsem pak mnoho lístků na všechny strany se všemi daty zanesenými v úmrtní knize. Příbuzní zprávám nechtěli věřit a znovu mi psali o další podrobnosti.
V září 1915 jsem začal pracovat v šesté reservní nemocnici, srbský pan doktor v hodnosti majora si dal zapřáhnout kočár a osobně si mě vyžádal na zajateckém komandu. Na chvíli jsem byl zase člověkem. Spal jsem na vlastní posteli, čistě ustlané, v pěkném pokojíku, dostal čisté vyžehlené prádlo a bílý plášť, vykoupal jsem se v lázni, a dostával jsem denně ¼ litru dobrého červeného vína. Mimo to jsem si zvykl píti slivovici, řekli mi, že mi to pomůže od průjmu, kterým jsem trpěl po celou válku. Měl jsem dozor nad 20 rakouskými ošetřovateli raněných, nemocní a ranění byli Srbové, poskytována byla dobrá strava a velice dobré ošetření lékařské.
Anabáze z Valjeva do Valony
Po útoku Bulharska na Srbsko nastala zlá doba pro naše „hostitele“ a pro nás hrozná cesta Srbskem a poté Albánií. My z nemocnic jsme vyrazili 19. října. Přes Čačak, Trstenik a Kruševac do Prištiny se ještě dobře šlo v útvarech, měli jsme trochu peněz a občas jsme i něco jídla fasovali. V pozdějším čase hladem a nemocí vyčerpán často jsem zůstal sám, až druhý či třetí den se s našimi zase shledal. Všechny cesty byly do nedohledna zaplaveny zajatci, kterých se počítalo 65 000, dále šlo 60 000 srbských rekrutů a několik tisíc žáků důstojnické školy srbské. Na ústupu jsme viděli střílet srbské dělostřelectvo, zatím, co jedna baterie střílela, druhá nás předjela, zaujala nové posice a pak druhá zas ustupovala na nové místo odporu. Pozoroval jsem srbské dělostřelce, byli úplně klidni při tom, žádný strach neb panika. Výborná organisace.
Přes Kosovo pole a Mitrovici jsme se dostali do Bicany a stezkou pro osly stoupali do hor. Vysoko v horách foukal silný vítr, poletovaly vločky sněhu a nikde nebylo místa rovného, kde bychom se mohli při spaní položit bez obavy, že se někam nezřítíme do propasti. Šlo se nám hůř a hůř do vysokých kopců a zase hluboko do propastí, denně jsme se brodili přes potoky, někdy ani oheň jsme neměli, a když ano, vařili jsme si jen čaj z ostružin. Začalo silně mrznout a lidé padali, aby už nikdy nepovstali.
Po příchodu do Malé Debry jsem prodal Faloutovy hodinky, ale za papírové peníze mi nikdo nechtěl jídlo prodat. V městečku Struga na břehu Ohridského jezera se mi podařilo vyměnit s mladou dívkou poslední kousek mýdla za veliký krajíc chleba. Za celou válku jsem takový nikde v Srbsku neviděl! Pravý žitný chleba, veliký krajíc z velikého selského bochníku, jako by ho ukrojila naše česká „pajmáma“. Zašel jsem k jezeru za boudu a tam jsem celý krajíc snědl. Před tím jsem byl blízek zoufalství, ten krajíc mi říkal: doufej, dějí se i nemožnosti, nezahyneš! Teď s lepší náladou a novou nadějí do budoucnosti jsem vykročil do města. A tam se mi podařilo za papírový desetidinár nakoupit čtyři veliké nasolené ryby!
Na hřebenech hor bylo už 75 cm sněhu a dále hustě sněžilo. S povolením srbského podporučíka a zákazem rozdělávat oheň jsme zůstali dvě noci v jakémsi chlévě. Ve dne, když jsem musel ven, byl jsem úplně oslepen od sněhu. Třetí den jsme mohli jíti dál, já se s bolavýma očima díval na nohy člověku, který šel přede mnou, abych viděl, kam mám šlápnout. Hned po ránu jsme se museli brodit vodou. Ihned nám to na nohách mrzlo. Kouskem zašpičatělého dřeva jsem si vyšťuchoval z rozpadlých bot sníh, který se mi tam nacpal a utvrdl tak, že jsem nemohl jíti. Cestou jsme viděli zmrzlé a polozmrzlé ležet na zemi. Přes nebezpečná místa mě převáděl Rubáš, abych se nezřítil do propasti. Všechno mi na zemi splývalo, neviděl jsem, kde mám stoupnout. Sestoupili jsme do údolí, poprvé za celou cestu do teplého kraje blízko moře u městečka Elbasánu. Prodali jsme poslední kusy šatstva za kousky zahradního turka, navařili guláš z koňské zdechliny. V noci však zase přišel mráz. Po dalších peripetiích jsme se 6. prosince 1915 ocitli na lukách před Tiranou, 8. prosince před branami Drače.
Tam jsem se po dvou měsících opět „uviděl“, když jsem se u potůčku myl. Jak jsem se nad vodu nahnul, viděl jsem ve vodě jako v zrcadle chlapa, až jsem se ulekl. Otočím se, kdo za mnou stojí, byl jsem tam sám. Podívám se znovu, ale poznat jsem se nemohl. To tedy jsem byl já! Vzpomínal jsem, jak jsem litoval v duchu ty druhé, a odhadoval, jak asi daleko se ještě povlečou, než padnou! Sám jsem se nikde neviděl, zrcátko jsem neměl, a teď jsem se náhodou spatřil, jak ještě daleko ubožeji vypadám než ostatní! Celých sedm neděl jsem se neholil, byl jsem zarostlý, hubený, na hlavě směšnou trosku čepice – zkrátka dlouho jsem se prohlížel, než jsem uvěřil, že jsem to skutečně já!
Vzhledem k ostřelování Drače rakouským loďstvem byla naše karavana přesměrována do Porty Valony (dnešní Vlore) a poslední z mnoha řek, kterou jsme na této cestě přecházeli, byla Vojusa. Na pokyn italského seržanta „avanti“, který řídil nalodění na prám a všiml si mého toužebného pohledu, jsem se dostal mimo pořadí 15. prosince s cizí četou na druhou stranu řeky. Obstoupil nás oddíl bersagliérů, bodáky nasazené, široké klobouky s peřím, ouzké kalhoty, peleriny na ramenou, a už nás vedli ve čtyřstupu.
Zcela jistě jsem si tím zachránil život. Ti, kteří toho dne nebyli převezeni, hrozně zkusili. Po strašlivé průtrži mračen stoupla voda v řece o několik metrů, prám se utrhl a odplaval a ti za řekou, bylo jich několik tisíc, zůstali deset dní bez pomoci a bez jídla.
„Pole ztracené“
Po dvou dnech jsme se nalodili na italskou dopravní loď Gordoba a vypluli z valoňského přístavu kolem Apeninského poloostrova na Asinaru. Ostrov měl jen malý přístav, kde se před válkou nacházela malá karanténní stanice pro cestující z Asie a z Afriky. Vozili nás na bárkách, seřadili a pochodem vchod do lázní a desinfekce. Oblečení do vydesinfikovaných oděvů s vyfasovanou dekou jsme pochodovali asi půl hodiny cesty od přístavu. Tam jsme byli rozděleni po pěti a každá pětice dostala dohromady jeden stan. Ihned jsme je stavěli do řad na trávníku. Vál studený vítr od moře, celou noc jsme se klepali zimou.
Po nějaké době jsme dostali nové mundúry a vystavěli v rovinaté části „Oslího ostrova“ nové tábory. Náš se jmenoval „Campo perdu“, česky „Pole ztracené“, a přesná adresa pak zněla „Campo perdu, II. reparto, III. gruppo, Isola Asinara“. V tomto táboře jsme snad na tom byli ještě nejlépe ze všech. To proto, že naše loď po dva týdny pro nás třikrát denně vařila, i víno jsme dostávali a tak jsme se zase trochu zrestaurovali. Našich mrtvých na choleru zemřelých bylo sice několik stovek, ale v jiných táborech se jednalo o tisíce zajatců. Byli to zejména ti, kteří nejdříve čekali na obnovení převozu přes Vojusu a jedli všechno možné, žáby, ještěrky, trávu i mrtvé kamarády. Doplazili se do Valony a divoce se vrhali na suchary, které jim Italové rozdávali. Na loď se dostali ve zbědovaném stavu, jejich lodě neměly zařízení na transporty ani nevařily, jednou denně jim rozdali studené konservy a suchary. Proto všichni již na lodích po stovkách umírali a my jsme poté na břehu ostrova mrtvoly odnášeli a pohřbívali v šachtách.
Na tuto adresu jsem také jako první obdržel na svátek svatého Josefa 19. března 1916 peněžní dopis od bratra na 49 lir. V tehdy nově zřízené kantině jsem všem v našem stanu koupil chléb, sýr, salám, rybičky a víno a uspořádal pro ně hostinu. Po krásném jaru, kdy na Asinaře vykvetly tisíce květů, přišlo léto a na ostrově bylo k nesnesení. Veliké vedro, žádný stín, vítr s pískem, nedostatek vody, která se musela přivážet ze Sardinie, to vše vedlo k tomu, že jsme toužebně čekali, kdy nás lodi začnou převážet do Francie.
Ve francouzských táborech
18. července jsme s naší nákladní lodí v doprovodu dvou torpédovek přistáli v Toulonu. Nejprve jsme byli internováni v jižní Francii v táboře Scarpiagne, poté jsme byli děleni na skupiny a naše skupina o 120 zajatcích byla po různých peripetiích převezena do Biessardu asi 40 km od Le Havru, kde se nacházel německý zajatecký tábor. Do práce se jezdilo na parníčcích na velké zámořské lodě. Pracovalo se nepřetržitě ve dne i v noci na osmihodinové směny, vyloďovalo se uhlí, brikety, koks, papír, dříví, obilí buď na vagony, nebo na velké vlečné čluny. Dělal jsem velitele pracovní čety a tlumočníka a naučil jsem se jezdit s lodním jeřábem. Jeden feldvébl Němec přišel k mé partě a poslouchal moje lidi, jak česky a chorvatsky mluví mezi sebou při práci. On nerozuměl, tak se mě ptal: „Ti lidé mluví rakousky, že?“ Divil se tomu, když slyšel, že rakouská řeč neexistuje a kolika řečmi se v Rakousku vlastně mluví. Náš „spojenec“ toho nevěděl.
Skoro denně jsme viděli přijíždět velké námořní lodi s anglickými vojáky, jezdily až do Rouenu, řeka byla hluboká. Jak uviděli německé zajatce, pokřikovali na ně „nieder mit Kaiser!“ Němci zase na ně, Angličani se nahrnuli na palubě na stranu k nám, až se loď hodně naklonila. Angličtí vojáci byli vždy v novém mundůru jak ze škatulky. Francouzi měli starý spravovaný mundůr. Na frontě a za frontou jsem později pozoroval, že Angličané jsou moc pyšní, nafoukaní, s nikým se nekamarádili.
V polovině listopadu jsme byli nákladním zapečetěným vlakem převezeni k Paříži a vypuštěni na nádraží Susy-Bonneuil, odkud jsme šli pěšky k řece Marně, kde se stavěl vojenský přístav a na něj navazující železnice. Tamější zajatecký tábor byl obsazen pouze Slovany, byli tam zejména Chorvati. Zde jsem prožil románek v dopisech se Švýcarkou slečnou Mínou, který se přerušil v polovině ledna, kdy jsme byli náhle skupina 18 šikovatelů a četařů odvezeni nejprve do Etampes asi 100 km jižně od Paříže a poté do Orleansu. Poslední dopisy od Míny jsem obdržel právě sem, pak už jsem nic o ní nezvěděl, ani po válce, když jsem psal jí i její matce do Švýcar. Posledním táborem, kde jsme my rakouští zajatci byli internováni společně s Němci z říše a Bulhary, byl Carpentras asi 26 km severně od Avignonu.
V našem baráku bylo asi 60 Čechů, smýšlením rozdělených do tří skupin. Já jsem patřil do skupiny „revoluční“, která chtěla rozbití Rakouska-Uherska a poražení Německa. Druhá skupina si to přála také, ale ze strachu před „Rakušáky“ mlčeli, jen mezi čtyřma očima nám dávali za pravdu, ale nahlas své mínění se báli pronášet. Až na četaře Karla S., v civilu strážníka z Plzně, ten chtěl českou autonomii v rámci Rakouska. Pak tu byla skupina třetí, ta chtěla jen vítězství Německa a Rakouska, z nich si počínal až zuřivě František P. Měli jsme mezi sebou neustálé slovní půtky, při nichž jsme dostávali najevo, že až bude konec války, že se domů nebudeme smět vrátit, jinak že budeme viset.
4. října jsme si přečetli v novinách „Československá samostatnosť“, že už se o to jedná, že nám bude povolena naše čsl. armáda. A tak se nás ten den přihlásilo 10, jako „na počest“ svátku císaře Fr. Josefa, do legií. Přihlášky jsme psali česky a francouzsky a předali je do kanceláře. Zajetí, stále mezi dráty a mezi stejnými obličeji, a pak ty věčné hádky působily na nás neblaze. Rozhodli jsme se, že se přihlásíme dobrovolně na práci, na kácení lesa. Se dvěma Němci nás bylo celkem 22. Ostatní Němci a také Maďaři nás prohlašovali za zrádce, že jdeme pomáhat Francouzům, ač nemusíme. My si z toho ale jen tropili smích, měli jsme se dobře, v lese jsme si vařili, práce nebyla namáhavá, žádný nás nehonil. Denně jsme šli dvakráte přes město, leccos zajímavého a nového viděli, bylo to trochu jako na svobodě, třeba s námi chodila stráž. Byli to starší vojáci, celý den hledali v lese lanýže, ani jsme toho nepozorovali, že nás hlídají.
Vzhůru do legií!
Po Vánocích jsme byli všichni Češi pozváni do kanceláře, kde nás očekávali dva naši legionáři. Bratr poručík Martínek k nám měl řeč, ale řekl bych, že mohla míti lepší účinek, kdyby byla pronesena jinak, volena jiná slova, než ta, která v mnohých budila hrůzu, třeba: „naše práce bude krvavá“. Tak dva z už přihlášených ubyli, pod záminkou, že požadují, aby jim byla zachována hodnost. Kdežto my ostatní jsme tam všichni vstoupili jako prostí vojáci. Docílili toho později a setkali jsme se s nimi až na frontě. Druhý den jsme byli přestěhováni do baráku po Srbech a v našem baráku se potom mnozí Češi smutně projevili, když proti nám schůzovali a mluvili proti celé akci zahraniční. Avšak také jeden Němec, četař původem od Mostu, do této doby vždy mě zdravil „servus Janda“, teď mě zdravil „nazdar Janda“ a přitom se na mě usmíval. Ten prohlásil, že nás zcela chápe a že je zcela v pořádku a naší povinností chtíti svou samostatnosť, že nás to jen ctí.
Při loučení s táborem nám byla ze všeho nejmilejší řeč mladého bulharského kadeta na rozloučenou. Mluvil velice pěkně, čistě a pomalu, že jsme mu všichni dobře rozuměli. Češi, co s námi nešli, plakali a slibovali, že přijdou, abychom se ale postarali o to, aby byli dáni do jiného tábora bez Němců. Druhého dne ráno jsme odjížděli přes Avignon do Marseilles. Tam jsme celých 6 neděl čekali na další bratry.
Poté jsme přes Toulouse, Bordeaux a Angoulême odjeli do Cognacu. Doprovázeli nás francouzští seržanti, měli jen pistole, omlouvali se nám, že nás nevedou co zajatce, ale že nás doprovázejí jen jako průvodci. Všichni jsme měli na čepicích bíločervené pásky a už bez potupných čísel a písmen. V Cognacu na nádraží nás očekávala česká vojenská hudba, zahrála nám obě naše hymny a vedla do města. Někteří se v kasárnách dali do tance, když se dostavil generál Janin s kapitánem Šnejdárkem. Rozdělili nás po rotách, dostal jsem se s Rosypalem k 6. rotě 21. pluku. Naše četa byla většinou z bývalých srbských zajatců, několik „Rusů“ a „Amerikánů“. Všichni ale Češi, a tak jsme si také říkali, abychom se rozeznali. Byli jsme ubytováni v prvním patře skladiště upraveného k bydlení. Druhý den jsme dostali vojenský oblek, pušku atd. a večer už jsme mohli jíti volně do města na vycházku. Tím už opravdu končilo naše dlouhé zajetí a my se cítili velice šťastni a svobodni. Při zapisování šikovatel Chrástek chtěl mě dát zase k saniterákům, a že budu desátníkem. Já jsem však nechtěl ani slyšet, chtěl jsem k střelcům a bojovat proti nepříteli.
Nastal důkladný výcvik a postupně se nás nashromáždilo v Cognacu tolik, že jsme se tam nemohli vejít. Začal se stavět 22. pluk, a ten byl určen do Jarnacu. Jedna četa z každé roty měla tvořit základ roty pluku č. 22. Všichni jsme chtěli ale zůstat u 21. pluku. Proto se losovalo. Na naši četu padl los.
Po ukončení výcviku přišel rozkaz poslat několik set našich lidí na frontu k Soissons. Neměli býti zatím používáni k útokům, ale byli po deseti umístěni mezi francouzské vojáky, drželi hlídky a pozorovali, jak si francouzští vojáci počínají. Po obdržení povolení se zapojili do výpadů a vedli si velmi úspěšně. Sotva odešli do zázemí, Němci začali ofenzívu a vytvořili průlom francouzské fronty mezi Soissons a Remeší až k řece Marně k Château-Thierry. Byl to poslední německý úspěch, který stál na obou stranách mnoho krve, Němci ale byli vrženi zpět a od té doby byli stále v defenzívě.
My se zatím loučili s Cognacem a Jarnacem, jeli vlaky přes Tours do Darney u Epinalu. Byl jsem společně s přítelem Záhoříkem převeden od šesté roty střelců „na týden či dva“ opět k saniterákům. Když se francouzský lékař, jemuž jsme byli přiděleni, dověděl, že jsem byl četařem u sanity v Rakousku, nechtěl k mému návratu svolit, říkal, že jsem na správném místě. Nedalo se nic dělat, časem jsem se s tím smířil, zvláště že tam zůstal i Záhořík.
Na konci června 1918 přišlo slavnostní předání praporu našeho pluku. Bylo to něco krásného. Zúčastnil se ho francouzský president Poincaré, náš ministr dr. Beneš, mnoho francouzských a spojeneckých vysokých důstojníků, i srbský tam byl. Bylo přítomno také několik starých francouzských vysloužilců z války roku 1870. Pěvecký sbor za dirigování bratra Rytíře zpíval sborové písně, všichni, oba pluky, jsme zpívali: „Bývali Čechové“ a „Kdož jsú boží bojovníci“. Proběhlo mohutné defilé. Zašli jsme za návrší, seřadili jsme se ve dva mohutné proudy po rotách. Pak jsme vyrazili. Stále se objevovaly nové a nové řady. Před francouzským presidentem a celou jeho vznešenou společností byla louka, rovina, šli jsme jako ocelové hradby. Dostali jsme pochvalu, všechno velice dobře dopadlo. Potom byla prohlídka našich ubikací. Měli jsme je okrášlené. Popsané nápisy, česky i francouzsky, La Victoire ou la Mort! Vítězství nebo smrt!
V bojích na západní frontě
Na frontu v Alsasku-Lotrinsku jsme pochodovali pěšky asi 6 neděl, zpočátku ve dne, později v noci, vždy 9-10 hodin, a to nejprve do Rouges Mont poblíže Altkirchu. Odtud jsme zaměřovacím dalekohledem z dělostřelecké pozorovatelny měli možnost pozorovat Mylhůzy a Basilej. V Mylhůzách statečně dýmaly komíny, jistě tam Němci vyráběli munici ve dne v noci.
Francouzská těžká artilerie, motorizovaná a na šestikolových autech velice pohyblivá, střílela až 18 km daleko střelami několik metráků vážícími. Obsluha děl jezdila a bydlela asi v deseti obrovských autech, podobných stěhovacím vozům. Vozili s sebou dílnu, jeřáby, munici, čekali, až se setmí, uschováni pod stromy, aby je aeroplány nevyslídily. V noci přejeli na předem určená vybetonovaná stanoviště, děla připravili k palbě, rozstříleli, co chtěli dle programu rozstřílet, a ráno, když je německé aeroplány hledaly, už byli dávno na jiném místě. Sešli jsme se s nimi později u Vouziers.
Do první linie jsme táhli v noci, a sice více napravo ke švýcarské hranici. Po příchodu do vesnice na naše stanoviště nás Němci začali ostřelovat z děl. Dělové koule létaly se silným hvízdotem přes naši stodolu, dopadaly ale dále za vesnici. Neměli jsme žádných ztrát. Počítali jsme s tím, že naše noční pochody byly vyzrazeny. Z Belfortu jsme poté celá divize, 21. a 22. pluk čsl. a 119. pluk francouzský, postupovali za střelby našich protiletadlových děl do Champigny a poté se přesunuli vlakem do Epernay. Postupně jsme procházeli místy, kde se již čtyři roky bojovalo. Vše bylo granáty přeoráno a zpustošeno až hrůza, tam musely padnout statisíce lidí. Ze starých lesů čouhalo jako by strniště ze silných stromů, a zbytky stromů byly celé rozštípané nastojato od granátů. Lesy byly vyrabované, Němci v nich zakládali parní pily, řezali na místě trámy a prkna, a co nespotřebovali v zákopech, vozili domů. Často jsme četli na sloupu, tady stávala obec ta a ta, marně jsem se namáhal najít stopu alespoň po jediném domě.
Němci ustupovali, byli jsme ve druhé linii na frontě mezi Soissons a Remeší, denně jsme je pronásledovali 10 až 20 km. Viděli jsme úžasná německá opevnění, zákopy, a mnoho drátěných překážek, až 16 m širokých ve třech řadách za sebou. Kůly byly železné a po zemi bylo rozházeno plno pichláků ze železa tak dělaných, že vždycky jeden ostrý hrot byl vzhůru, ať se to převalilo, jak chtělo. Překážky byly v místech, co jsme táhli, málo poškozené, jen tanky nám projely cestu, Němci bez obrany je rychle opouštěli, když jim hrozil obchvat na křídlech. Dělostřelectva tam byla ohromná spousta a stále přes nás stříleli. Vpravo i vlevo zároveň s námi postupovaly a do veliké dálky bylo viděti upoutané francouzské balony. Zatímco sta děl nepřetržitě střílelo, jiných sta děl postupovalo. Pak zase postupovali ti, co přestali střílet vzadu, a stříleli ti, co je předjeli. Jinde fronta stála, a tak nás tři pluky naložili na velká transportní auta krytá jako stěhovací a převezli nás v noci přes Remeš do Mourmelonu.
Postupovali jsme dále k Terronu a Vouziers. Ve dne lesem, jinak v noci. Oheň šlehající z jícnů děl přiosvětloval nám cestu. V první linii jsme se s Francouzi nesetkali, jen řídce a daleko od sebe zůstal kulomet, a když na něj naši přišli, kulometčík ukázal rukou: „Boches la-bas!“ a hodil kulomet na rameno a zmizel. My ale to štěstí neměli, na okraji lesa kopali vojáci zákopy. Měli jsme je za Francouze, hlásili se heslem tiše: „čekoslovak“. Němci hned do nás kulometem a v tom chaosu nám sebrali 11 lidí do zajetí. K tomu jsme měli ztráty, mrtvé a raněné. Ustoupili jsme asi 100 metrů, tam než mírně nakloněná rovina, bez zákopů, bez travičky. Každý si pod sebou vyhrabal pekáč jako zajíc a tam jsme leželi celý den, nad námi německé aeroplány, řídily na nás palbu z děl. Naštěstí Němci špatně stříleli, jinak by nás tam mohli rozsekat na kaši. Ale stejně jsme měli velké ztráty. Někde tam jsem také ztratil své poznámky.
Před rozedněním jsme zahájili útok. Dělostřelectvo bylo obeznámeno, kdy to začne, a tu čekali u nabitých děl, po zahájení útoku a když jsme neočekávaně začali útok, potom teprve nám dělali tzv. baráž. Kolem oblasti, kterou jsme chtěli obsadit, dopadalo tisíce granátů, a tou hradbou střel nemohl nikdo přijít Němcům na pomoc. Dobře se nám to podařilo, obsadili jsme celou tu část lesa, co jsme chtěli a vystřelili signál: cíl dosažen! Ukořistili jsme několik děl, kulometů, minometů a celé skladiště min. Zajali asi 100 Němců a další pobili.
Teď jsme značně zlepšili pozice. Les byl z větší části hustý, tam se nedalo projít, a šla lesem jedna blátivá cesta, bylo tam poškozeno vodovodní potrubí. Po dobu, co jsme měli trochu čas, jsme si prosekávali novou cestu, tu dosavadní Němci moc často bombardovali. Času se nám nedostávalo, měli jsme mnoho raněných. Převaziště jsme si zřídili ve staré pískovně, jáma byla asi 40 kroků dlouhá a 20 široká. Po ošetření se těžce ranění nosili do Vouziers, tam dělali i menší nutné operace a pak je sanitními auty odváželi do zázemí, do nemocnic. Bylo to asi 5 km nosit, někdy nám z města přišli na pomoc francouzští nosiči. U jámy-převaziště jsme měli zapíchnutý velký červený kříž – prapor. Ale Němci nic na to nedbali a stříleli na nás, éra řídila palbu, granáty padaly kolem jámy, hlína se na nás sypala, ale do nás se netrefili, až později v noci. Tak jsme raději prapor červeného kříže odstranili. Přiběhl jeden bratr Amerikán k nám do jámy, udělal poplach: Němci jdou! Nechal jsem obvazování, skočil po pušce a nábojích, lehl si na kraj jámy a koukám po Němcích. Bylo jich opravdu hodně, asi 50, ale všiml jsem si, že kolem nich jsou naši bratři s bodáky na puškách. Vynadal jsem tomu poplašenci a šel po své práci.
Po boji jsem se šel také podívat na zajaté Němce. Byli to chlapi jako hory, Bavoráci. Stáli vyřazeni ve dvojstupu, kolem nich naše stráže. Na samém kraji stál v první řadě chlap-obr, celý poďobaný od neštovic, hrůza z něj šla. Tu přišel ke mně jeden bratr, abych mu dal cigaretový papírek, který jsem měl schovaný v pouzdře pod devítirannou pistolí. Otevřu pouzdro, vytáhnu pistol, a tu jsem si všiml, že ten poďobaný strachem vyvaluje oči a svému sousedovi v řadě říká: Schau! (podívej). Vytáhl jsem druhou rukou cigaretové papírky, dal jsem z toho kamarádovi a zas papírky i pistol do pouzdra zpátky a podíval se na Němce. Němec si oddychnul, byl celý zpocený za tu chvilku, utíral si šátkem obličej, smál se na mě a řekl mi: Es ist warm. Myslel jsem si: však já vím, proč ti bylo horko.
Později při táboření v lese jsem na svém místě našel krabičku a v ní skleněné trubičky s čirou tekutinou, v nich zasazený doutnák s háčkem a rozbuškou a na krabičce návod, co se s tím má dělat. Při opuštění místa natrvalo má se to rozvěsit za háčky na stromy, zapálit a rychle odejít. Byl to yperit, kterým Němci zamořovali terén. Jediná kapka, když přišla na holé tělo, vyleptala díru do hloubky a udělal se velký vřed. Po zapálení kapalina vybouchla, rozstříkla se po křoví, a pokud tudy někdo procházel, dostala se snadno na obličej nebo na ruce. V létě se vypařovala a po vdechnutí z toho mohla být opět smrt.
8. listopadu k nám již do zázemí přijel dr. Beneš, měl k nám řeč o válečné situaci a převratu doma s tím, že každou chvíli lze čekat německou kapitulaci. A opravdu už druhý den Němci žádali o příměří. To už jsme měli na voze rozhlasový přijímač bateriový na sluchátka a jeden náš inženýr to poslouchal, stenografoval a pak zprávy vždy napsal na papír a vyvěsil. Po skončení bojů nás dopravili do lázeňského městečka Vittel, náš 2. prapor 22. pluku byl v městečku Attigny. Za týden nás tam objevila jedna žena z Darney, udělala poplach a město žádalo, aby tam Čechoslováci byli přeloženi. A tak brzo rance na zjednané vozy a putovali jsme pěšky 20 km do Darney. To bylo vítání a radosti na obou stranách. A nedočkavosti, až pojedeme domů a kdy. Deváté vánoce na vojně jsem prožil už na cestě domů v italské Padově a 4. ledna 1919 nás na Hlavním nádraží v Praze uvítal V. Klofáč. Táhli jsme středem města ve čtyřstupech, rota za rotou, velký jásot a vítání. Potom jsme byli ubytováni v Černínských kasárnách na Hradčanech, měl jsem také dvakrát službu na Hradě, dostal jsem po devíti letech na vojně konečně dovolenou. 10. května 1919 jsem byl demobilizován.
© PhDr. Jaroslava Hlaváčková, CSc., www.legionarjaroslavjanda.cz